Bílý sníh, šedý led
na popraskané zemi.
Jako deka zastláno na ní
je město v dopravní smyčce.
A nad městem plují oblaka
zakrývaje nebeský svit.
A nad městem je žlutý dým.
Městu jsou dva tisíce let
prožitých pod svitem hvězdy
jménem Slunce...
A dva tisíce let trvá válka,
válka bez zjevných příčin,
válka - těla mladých.
Léky proti vráskám.
Rudá, rudá krev.
Za hodinu už jenom země,
za dvě z ní rostou květiny a tráva,
za tři je opět živá
a zahřátá paprsky hvězdy
jménem Slunce...
A my víme, že tak to bylo vždy -
že osud miluje víc toho,
kdo žije podle zákonů druhých
a kdo má umírat mlád.
On si nepamatuje slovo "ano" nebo slovo "ne",
on si nepamatuje na hodnosti nebo na jména.
A je schopen dosáhnout na hvězdy,
nevědouce, že je to sen.
A spadnout zahřát hvězdou jménem Slunce.