Proč?
Kolikrát se ještě budu pokoušet ti říct,
že se omlouvám za vše, co jsem udělala?
Ale když se pokouším ti to říct
v tu chvíli máš potřebu mi říct
"Hele, tyhle trable právě začaly."
Až moc často si říkám
"Kdy se už naučíš zavírat tu svou užvaněnou pusu?"
Kvůli ní tak moc bolí poslouchat ta slova,
která ti neustále vypadávají z úst,
vypadávají z úst,
vypadávají z úst.
Řekni mi, proč?
Proč?
Možná jsem naštvaná,
možná jsem slepá,
možná jsem jízlivě nevlídná,
ale stále umím vyčíst, co si myslíš.
A slyšela jsem už tolikrát ta slova
"Bez tebe by mi...",
kromě toho,
proč nevidíš, že naše bárka jde ke dnu?
Naše bárka se potápí, naše bárka se potápí.
Sejděme po břehu k vodě
a odhoďme ty pochybnosti,
určité věci je lepší nechat nevyřčené,
ale stejně mě žerou zevnitř,
žerou mě zevnitř,
žerou mě zevnitř.
Řekni mi,
proč?
Řekni mi,
proč?
Tohle je kniha, kterou jsem nikdy nečetla.
Tohle jsou slova, která já nikdy neřekla.
Tohle je cesta, kterou už nikdy nepůjdu.
Tohle jsou sny, které místo ní snít budu.
Tohle je radost, která se vzácně šíří.
Tohle jsou slzy... slzy, které proléváme.
Tohle je obava, tohle je strach.
Tyto věci jsou mé hlavy obsah.
A toto jsou roky, které jsme strávili
a toto celé symbolizují.
A takto se cítím...
Víš ty, jak se cítím?!
Protože nevěřím, že víš, jak se cítím,
myslím si, že nevíš, čeho se bojím,
myslím si, že nevíš, čeho se bojím.
Ty nevíš čeho se bojím.