Stmívá,
nějak náhle se stmívá,
marně vzpomínky skrývám
stěnou zapomnění.
Stejně přijdou
a nic je v pravdu nepromnění,
jsme si dál tak vzdálení.
Zháším,
pocit prázdnoty vzrůstá,
i když vím, žes tu zůstal,
jsem zas opuštěná.
Něco říkáš
a vůbec nic to neznamená.
Co nám zbývá?
Půjdem' spát.
Tvé rty líbám,
tvou dlaň mám
a půlnoc tmou nás chrání.
Pak se vzbudím,
všechno zas jen studí,
zas byl to sen, jen přání.
Svítá,
slunce málem už pálí,
snad i tobě se zdály
ty sny, které já mám.
Každý z nás dvou
se tajně vrátil ke vzpomínkám.
Každý z nás dvou
zvlášť a sám.
Býval mráz,
mrak slunce zhas'
a stejně tvá ruka hřála.
Co z lásky zbývá?
Mně se dál zdá živá,
mně ještě zdá se stálá.
Vstávej,
o té lásce mi říkej
a já příjmu to s díkem,
všechno vrátí se nám.
Zas mě líbej,
ať na vzpomínky zapomínám,
jen těch krásných víc ať mám.