Když okna první elektriky
poslala známé cukrbliky
záclonám mého pokoje
a úsvit přišel stisknout kliky,
tak po klávesách harmoniky
šly tóny. Dělat rozbroje.
Pod střechou kdosi hrál.
Někdo se tomu smál,
zatímco jiný dostal vztek.
Tak či tak každý den
hlásil se refrénem:
„Já dnes mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialových fialek.“
Tak chodilo to každé ráno
a někdo říkal: „Nevídáno,
ať se ten chlápek pobaví.“
Další však říkal svojí ženě:
„Dost divný přístup k hygieně –
vždyť připraví se o zdraví.“
Nahoře zatím hrál
dotyčný klidně dál
všem nájemníkům ve spolek.
Jak přání „Zlomte vaz“
nám předával svůj vzkaz:
„Já dnes mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialových fialek.“
Postupně se všem zalíbilo
budit se písní – zvlášť když lilo –
s harmonikou tahací.
Začli jí říkat akordeon,
já říkala Alain Delon
tomu, kdo bydlel v oblacích. (2×)
Už se to stěží někdo doví,
kdo tenkrát bydlel mezi krovy
starého domu v Karlíně.
Odešel prostě jednou k ránu
z bytu, co nikdy neměl vanu
a voněl nejvýš po víně.
„Tím, co nám tady hrál,
nás vlastně obelhal“,
řekli si všichni ve spolek.
Já v špatném počasí
však dodnes zpívám si:
„Já dnes mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialek,
mám vanu plnou fialových fialek.“