Najednou za dveřmi stál
a ptal se, může-li dál,
v košili bílé jak sníh
a v šatech do tanečních.
Z čistého nebe svých snů
spadl sem bez rozpaků,
i s kytkou za kapesné
nevnímá, že říkám „ne“.
Ptáš se mě, jestli to vím,
když s tebou kamarádím,
že vlastně patří ti svět
a ještě sedmnáct let.
Ať se mě ptáš, na co chceš,
proč říkat nějakou lež,
které bys uvěřit chtěl,
a to by nebylo fér. (2×)
Ať se mě ptáš na co chceš,
proč říkat nějakou lež,
které bys uvěřit chtěl,
a to by nebylo fér.
Prosím tě, přestaň se ptát
a spěchej k té, co máš rád.
Třeba ji do kina vem
a někdy přiveď ji sem.
Měj se fajn, jako se máš,
a vrať se tam, kde to znáš,
do světa malin a her,
vždyť lhát by nebylo fér. (4×)