Bylo nebylo,
ve vzdálené zemi
stálo městečko,
které lidem ani nepřišlo na mysl
Na okraji toho města,
skrytý mezi vrbami,
tichý jako hrob,
stál malý hřbitov
Hrobařova dcera, se svými laskavými, červenými tvářemi a dlouhými, plavými vlasy, byla ta nejkrásnější dívka
Každý den se učila otcovu řemeslu
Každý den navštěvovala hroby
Osamotě v rohu,
kam slunce nedosvítilo,
stál kamenný anděl,
který vzhlížel k obloze
Měl ruce sepnuté k modlitbě,
ušpiněné nožky
a u nich tabulka
stará jako čas sám
Hrobařova dcera, se svými laskavými, červenými tvářemi a dlouhými, plavými vlasy, tam zavítala
Pohlédla na tabulku a pomyslela si, že je to zvláštní
Pohlédla na tabulku a jméno hrobu tam nebylo
Od té doby
chodila dívka každý den
ke hrobu s andělem
a prázdnou tabulkou
Když tam sama seděla,
přemýšlela o tom, jak je to smutné
Nikdo tam nenosil květiny,
nikdo nenabízel žádné dary
Jednoho dne se dívka
vydala na pobřeží
Hrála si v písku
pod jasným sluncem
Když pátrala po okolí,
objevila lasturu, nádhernou,
třpytivou a oblou
Hrobařova dcera, se svými laskavými, červenými tvářemi a dlouhými, plavými vlasy, hledala dál
Přála si víc takových překrásných lastur
A přála si jich víc a také měla plán…
Hrobařova dcera, se svými laskavými, červenými tvářemi a dlouhými, plavými vlasy, byla ta nejkrásnější dívka
Dar pro hrob beze jména
Dar pro hrob — tyto pestré lastury…
Hrobařova dcera je tam zanechala,
v dobách, kdy ještě měla červené tváře a dlouhé, plavé vlasy
Teď už je pryč, ale přestože to je tak dlouho,
ta lastura se třpytí dál,
hrob už nebyl sám…
hrob už nebyl sám…
hrob už nebyl sám…