Buď zdráva, temnoto, má stará přítelkyně,
přišel jsem si s tebou opět promluvit.
Neboť vidina tiše plíživá
zasela své sémě, zatímco jsem spal.
A ten obraz se mi vryl do mozku
a přetrvává
ve zvuku ticha.
V neklidných snech jsem kráčel sám
úzkými dlážděnými ulicemi.
Ve světle pouliční lampy
jsem se límcem bránil chladu a vlhku,
když mě do očí bodnul záblesk neonu,
který rozčísnul noc
a dotknul se zvuku ticha.
A v nahém světle jsem uviděl
deset tisíc lidí, možná víc.
Lidi, kteří mluvili, aniž by něco říkali,
a slyšeli, aniž by poslouchali.
Lidi, co psali písně, které hlasy nikdy nezpívají.
A nikdo se neodvážil
narušit zvuk ticha.
"Vy bláhoví," řekl jsem jim, "nevíte,
že ticho roste jako rakovina.
Slyšte má slova, abych vás mohl učit.
Uchopte mé ruce, abych k vám proniknul."
Ale má slova padala jako němé kapky deště
a jejich zvuk zněl ozvěnou ve studnicích ticha.
A lidé se klaněli a modlili
k neonovému bohu, kterého stvořili.
A nápis zablesknul své varování
slovy, jež tvořil.
A ten nápis říkal: "Slova proroků
jsou psána na stěnách podchodů
a v nájemních síních
a šeptána ve zvucích ticha."