V koupelně světlo rozsvítila
abych si make-up smyla,
podívala se sobě do očí,
divím se, proč ho vůbec nanáším,
jiné auto projíždí,
uvažuji, kde jsi,
děti jsou všechny uložené,
a všechno je na svém místě, krom tebe.
Při pohledu z venčí
je hezký, jako malovaný,
domov náš sladký.
[Refrén]
Občas si přeji, abych pila ráda,
občas si přeji, abych éčka ráda,
přeji si, abych mohla spát s neznámým,
ale to někdo, jako já, nikdy nebude,
občas to tak tak vydržím,
jen se usmívám s hrdlem staženým,
občas si přeji, abych se s tím vyrovnala
a tohle pozlátko nosit nemusela.
To mám po své mámě,
ta ho nosila tak dobře,
dala to na bedra má,
venku je chladněji, než myslíš, řekla.
Poznala bych sama sebe?
Poznal by někdo jiný,
kdybych tu prokletou věc shodila a spálila?
[Refrén:]
To zatracené pozlátko.
A jednu z těch nocí vyjdu před garáž
a řeknu ti, běž do háje,
táhni k čertu.
[Refrén:]