Struny drátu, proud po rukách,
telefon co nejsilněji řve:
„Ahoj!" Už musím...
a kabát na ramínku, šála v rukávě
a rukavice v kapsách šeptají:
„počkej do rána!" Do rána...
Ale zvláštní tlukot volá: „na cestu!"
Možná to tluče srdce, nebo to někdo tluče do dveří,
a když se obrátím na prahu,
řeknu jedno jediné slovo: „věř!"
A zas na nádraží, a zas ke vlakům,
a zas průvodčí vydá prostěradlo a čaj,
a zas neusnu, a zas přes řehot kol
uslyším slova: „měj se!"
Ale zvláštní tlukot volá: „na cestu!"
Možná to tluče srdce, nebo to někdo tluče do dveří,
a když se obrátím na prahu,
řeknu jedno jediné slovo...