Je skoro půl šestý ráno – znovu nastává ta chvíle,
kdy musím vstát a začít hledat hřeben, boty, čaj a brýle.
Ty ovšem především, neboť venku se už zatím valem chýlí
k velkému seriálu. Já očekávám další díly.
Stín stíhá stín
v závratném panoptiku podzimního rána.
Stín stíhá stín,
úsvit rozkročil se jako slavobrána
nad tím vším.
Otvírám lóži, kterou je mé okno v druhém mezzaninu,
a hledím na scénu, již kdosi pojal celou v barvě cínu.
Přemítám, kde se skrývá třeba světle žlutá nebo bílá –
a támhle pod deštníkem jde možná slabost, možná síla.
Stín stíhá stín
v závratném panoptiku podzimního rána.
Stín stíhá stín,
úsvit rozkročil se jako slavobrána
nad tím vším.
Šest klobouků se sune napříč jízdní dráhou.
Šest klobouků v šest nula nula chvátá Prahou.
Nač asi pod krempami myslí ti mí tajuplní známí?
Na všechno nebo na nic… Nebo snad na boky stejné dámy?
Stín stíhá stín
v závratném panoptiku podzimního rána.
Stín stíhá stín,
úsvit rozkročil se jako slavobrána
nad tím vším.
Tak už je půl sedmý. Světlo rázně cuklo drapérií.
Proč chtít znát příliš? Z čaje začne stoupat pára – v ní se skryji
před tím vším.