Dřímající hrází
krajky polostínům
soumrak vážně schází
lávkou ke komínům –
lávkou ke komínům,
ze kterých dým stále stoupá.
Úžlabím se snáší
pár poschodí dolej',
usedá a zháší
tramvajovou trolej,
v záclonových sítích
lenivě se chvíli houpá.
Už dávno, dávno být tu měl,
už dávno, snad nezapomněl, aha.
Už dávno, dávno být tu měl,
už dávno, snad nezapomněl.
Další kroky míří
k dívčím siluetám,
polibky se pýří
všude, jenom ne tam –
všude, jenom ne tam,
kde se krčím před svou bázní.
Každá moje věta
zmítá se a tříští,
soumrak ale slétá
k prázdným nástupištím
a z mé věty příští
jsou ostrůvky slůvek pouhých.
Už dávno, dávno být tu měl,
už dávno, snad nezapomněl, aha.
Už dávno, dávno být tu měl,
už dávno, snad nezapomněl.
(2×):
Už dávno, dávno být tu měl,
už dávno, snad nezapomněl.