To by mohlo být naposledy,
to by mohla být mizející sporná čára,
to by mohla být tvá poslední věta,
dbám o všechna tvá slova.
To může být poslední hádka,
každá cesta by mohla spadnout pod nohy
a skončit na dně oceánu,
tohle bude tvá ztracená ulička1.
Když otevřeš oči, je to jako
něco neskutečného,
když otevřeš oči, je to jako:
Soboty,
kdy si tančíme po tmě v pokoji,
kde se to vše stává skutečností,
vím, že víš, jaký je to pocit.
Soboty,
kdy měsíční svit ozáří tvoji tvář
a zajiskří to láskou.
Trochu jsem cestoval,
nutil mé pochromované srdce2 říct,
"Víš, co by mě přimělo zůstat?"
"Víš, co by mě přimělo sedět?"
Možná jsme jablkem sváru,
možná jsme telefonní linkou, co brzy odstřihnou,
možná jsi bombou časovanou,
nezajímá mě, co říká tvůj přítel.
Když zvedneš hlavu, je to jako
by se mi to vše zdálo,
když otevřeš oči, je to jako:
Soboty,
kdy si tančíme po tmě v pokoji,
kde se to vše stává skutečností,
vím, že znáš ten pocit. [x2]
[HAIM] Odešly ty hezké dny?
V jasném světle se rozplynuly?
Byli jsme hluční, očima po sobě házeli,
když jsme u mě doma po tmě tančili.
Jestli si vybavuješ právě můj obličej
ze všech těch letních nedělí,
pak bys věděl, že to bylo mnohem víc než jen jiskra,
dost na to, abych se rozběhla a temnotou tě doprovázela.
[SPOLU] Soboty,
kdy si tančíme po tmě v pokoji,
kde se to vše stává skutečností,
vím, že znáš ten pocit. [x2]
Soboty,
kdy měsíční svit ozáří tvoji tvář
a zajiskří to.
1. slepá? snad kvůli rýmu2. na motorce?