Pták Noh na sponě do vlasů
rval poloshnilou slámu ze stohů,
pár soch a střelky kompasů,
jež ukazují k chrámu bez bohů,
barevné uniformy mužů a na chodníku dav
a stejné tváře stejných sériových hlav.
Ten sen měl pachuť hororů
a šíleného chóru zbabělých
a den byl plný praporů
a šedivého flóru zemřelých,
tři stovky šupinatých schodů a nebe z provazů,
setnuté hlavy v galerii obrazů.
Namísto býčích zápasů jen zabíjení volů,
sto pikadorů bez pasů a matadoři z dolů,
když dáma růži odhodí, tak promění se v můru,
je černé moře bez lodí a vlci vyjí vzhůru
na čtyři měsíce.
Pár hnízd pod sítí z pavučin
a utopení ptáci na řece
a hvizd, jenž zdusí v kovu čin,
než lev se dopotácí do klece,
sad keřů se zlatými pruty, hra rtuti v potocích,
železné ryby s prašivinou na bocích.
Pět bran ze slupek ořechů
a pod branami kvádry ukryté,
zvuk hran už vsákl do mechu
a všude stopy sádry rozlité,
krkavci nad věžemi hradů a šelmy v podhradí
řvou "mene tekel" na krvavém pozadí.
Ta země ve snu spatřená se podobala ghettu,
to hrůza s Ďáblem sbratřená bubnuje na roletu
v tom snu, v němž mlčky křičíme, že nula pojde z nuly,
je nejhorší, že nevíme, je nejhorší, že nevíme,
je nejhorší, že nevíme, že jsme již procitnuli ...