Petra:
Není ti už sedmnáct,
o tobě v tom věku znám
tu ságu prastarou.
Měl jsi hrát part houslový,
ale navzdor tátovi
jsi hloupnul s kytarou.
S partou dětí rokenrolu
hrál si před bouřící Lucernou.
Není nám už sedmnáct,
s kapelou se protloukáš
i já v tom musím žít.
Nadšení to původní,
co má sílu povodní,
kde máme vždycky vzít.
Ať jdem' vzhůru nebo dolů,
najdem' zas tu touhu nádhernou
a jsem ráda, že jsme spolu
hráli před bouřící Lucernou.
(×2):
Jsi věčně někde v dálavách,
básník ti texty nedává.
Zvukař má chůzi liknavou,
ty padáš málem únavou.
Pojď hrát.
Oba:
Není nám už sedmnáct,
život máme před sebou
a nejde stát jak sloup.
Jdem' za dalším trápením
s nehorázným doměním,
že dojdem' dál a hloub.
Oči zítřku nedohlédnou,
máme dál tu touhu nádhernou,
ale i zlý sen, že jednou
budem' hrát před prázdnou Lucernou.
Ale i zlý sen, že jednou
budem' hrát před prázdnou Lucernou.