Nosíme z módy kopretiny, čímž okrádáme stáda
a vůl - kdys jméno obětiny, je titul kamaráda.
Na obou nohách vietnamku a jako komfort hlavu,
na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu.
I naše generace má svoje prominenty.
Program je rezignace a facky argumenty.
Potlesk je k umlčení a pískot na pochvalu.
a místo přesvědčení jen pití píva - z žalu.
Pod zadkem stránku Dikobrazu, vzýváme Zlaté tele,
sedáme v koutcích u obrazů, čekáme Spasitele
Civíme lačně na měďáky, my - Gottwaldovi vnuci
a nadáváme na měšťáky, tvoříce Revoluci.
I naše generace má svoje kajícníky
a fízly z honorace a skromné úředníky
a tvory bez svědomí a plazy bez páteře
a život v bezvědomí a lásku k nedůvěře.
Už nejsme nejsme to co kdysi, už známe ohnout záda,
umíme dělat kompromisy a zradit kamaráda
A vděčni dnešní realitě líbáme cizí ruce
a jednou zajdem na úbytě, z té smutné revoluce.
I v naší generaci už máme pamětníky
a vlastní emigraci a vlastní mučedníky.
A s hubou rozmlácenou, dnes zůstali jsme němí.
Ne - nejsme na kolenou...
Ryjeme držkou v zemi.