Zde, kde násilně zemřel člověk,
každý ro trávíme Velkou noc.
Tady, kde bylo vzato tolik životů,
jsme malý oheň pod šibenicí zapálili.
Je tak hořká zime, rozdmýchejme plameny!
Naše čela se honosila černou muří nohou,
která jsme kreslili sazemi.
Pro svět jsme ztraceni, cítíš to?
Drž mě pevně, bratře, drž mě pevně!
Slyšíš ten hlas, který mě nenechá v klidu?
Vtahuje mě do kouzla,
jako to dokáže moc samotného Mistra.
Musím jej následovat, zpěv jasný jako zvon.
Drž mě též, bratře, drž mě též!
Tady, kde kosti leží pod oprátkou.
Lépe, abys mě nepustil,
ta touha se stává příliš velkou.
Pouze píseň anděla dokáže tak sladce znít.
Můj bratře, nekruť hlavou tak vážně,
jako bys myslel, že jsem přišel o rozum!
Šeptáš: „Příteli, čím dřív se naučíš pravidlo,
- mlýn nestrpí soupeře -,
tím spíše ona zůstane naživu
a tím dřív zmizí naděje a klam,
že prozradíš své srdce, viz to:
Dobré i zlé je ti nyní odpuštěno.“
Drž mě pevně, bratře, drž mě pevně!
Slyšíš ten hlas, který mě nenechá v klidu?
Vtahuje mě do kouzla,
jako to dokáže moc samotného Mistra.
Musím jej následovat, zpěv jasný jako zvon.
Drž mě též, bratře, drž mě též!
Tady, kde kosti leží pod oprátkou.
Lépe, abys mě nepustil,
ta touha se stává příliš velkou.
Pouze píseň anděla dokáže tak sladce znít.
Slyšíš stromy, jak šeptají, jak spěchají?
Zatracený větře, buď tiše, jinak je neuslyším!
Černé umění bych kdykoli vyměnil
za kouzlo, kterým mluví její hlas.
Drž mě pevně, bratře, drž mě pevně!
Slyšíš ten hlas, který mě nenechá v klidu?
Vtahuje mě do kouzla,
jako to dokáže moc samotného Mistra.
Musím jej následovat, zpěv jasný jako zvon.
Drž mě též, bratře, drž mě též!
Tady, kde kosti leží pod oprátkou.
Lépe, abys mě nepustil,
ta touha se stává příliš velkou.
Pouze píseň anděla dokáže tak sladce znít.