Máma sklání zrak níž a níž,
tichne hovor bříz i náš,
pak zjihle, ale v pláči spíš
řekne mi: „Tak ty už prý se vdáš.“
Ne, neměj strach, neboj, mami.
I když ho ráda mám, stejně zbudem' tu samy.
On je někdo, já jen dým.
Má jich spoustu, ano, vím.
Proč já, hloupá, zrovna s ním
chci být?
On je blankyt, já jen bloud.
Školní příklad, s nímž nelze hnout;
tak mě splet', že ztrácím soud
jak žít.
On je přepych, já běžný děj.
Znám svou všednost, znám i jej,
přesto prosím, pojď a měj
mě rád, mě rád.
Má to smysl? Asi ne.
Už, mami, dost a spi!
On by nikdy neřek': „Vem si mě.“
Snad je to tak líp, kdoví?
Lítost necítím,
už jsem zticha.
On by zřejmě nebyl tím,
kdo mým dechem dýchá.
On je někdo, já jen dým.
Má jich spoustu, ano, vím.
Proč já, hloupá, zrovna s ním
chci být?
On je blankyt, já jen bloud.
Školní příklad, s nímž nelze hnout;
tak mě splet', že ztrácím soud
jak žít.
On je přepych, já běžný děj.
Znám svou všednost, znám i jej,
přesto prosím, pojď a měj
mě rád, mě rád.