Jak jsem dnes chůzí pomalou
sirotčinec míjel,
zastavil se na chvíli malou
a sledoval ty děti si hrát.
Osamělý klučina tam stál
a když jsem se ptal, "proč",
otočil se očima, které nevidí
a na místě se rozplakal:
Jsem dítě nikoho,
jsem děcko ničí,
stejně jako mák,
co jednou zvlčí.
Nemám mámu, co by mě objala,
není úsměv tátův,
nikdo mě nechce,
jsem dítě nikoho.
V každém městě a vesnici
jsou místa jako tato,
s řadami a řadami dětí
a mimin v postýlkách.
Už dávno přestali brečet,
'že nikdo je nikdy neslyší
a nikdo si jich nevšimne,
ani je jejich obav nezbaví.
Děti nikoho,
děti ničí,
stejně jako mák,
co jednou zvlčí.
Nemám máminých pusinek,
ani tátova úsměvu,
nikdo je nechce,
jsou to děti nikoho.
Děti nikoho,
jsou to děti ničí,
stejně jako mák,
co jednou zvlčí.
Není máminých pusinek,
ani tátova úsměvu,
nikdo je nechce,
jsou to děti nikoho.
Nikdo je nechce,
jsou to děti nikoho.