Už několik dní ležím v posteli a nemám co dělat,
a potom, co vstanu, začnu odpočívat,
a často zvažuji, že ti napíšu,
a rozzlobím se, protože vždy zůstanu ležet...
Teď mi chybí tolik, co jsem kvůli tobě měl rád,
doma křičím do zdi
a venku tiše sám do sebe.
A občas si myslím,
a občas si myslím,
že s tebou musím znovu být.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám míň, mnohem míň.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám míň, mnohem míň.
A pak slyším připomínky mých přátel,
protože každý může říkat, co chce,
ale vlastně to všechno slyšet nechci,
protože mi tyhle rady vadí.
Teď mi chybí tolik, co jsem kvůli tobě měl rád,
doma křičím do zdi
a venku tiše sám do sebe.
A občas si myslím,
a občas si myslím,
že s tebou musím znovu být.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám míň, mnohem míň.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám míň, mnohem míň.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám toho míň.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám míň, mnohem míň.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám míň, mnohem míň.
Ne, že bych bez tebe neměl nic,
ale mám toho míň.
A zase tady ležím v posteli a nemám co dělat,
a ty mi píšeš, že ode mě nechceš už nic slyšet.
A pak si pomyslím, neřekl jsem ti všechno,
ale přece ne nic.