Hudba: Karel Štolba
Text: Marta Skarlandtová
Ztrácím půdu pod nohama,
zas to prokletí.
Vezmu nohy na ramena,
svět je veliký.
Přede mnou jej uzavíráš,
chceš mi duši vzít.
Já ti ji však neslíbila,
vrať jí zpátky klid.
Tebou můj svět nezačíná
ani nekončí.
Pro nás oba bude změna
víc než žádoucí.
Kdybych v Tobě vymizela,
co Ti potom dám.
Od Tebe pryč,
proto utíkám.
Já, věrná být neumím.
Víš, to po mně příliš žádáš,
mám strach, že pak vyhořím.
Víc, když už nesmím mít ráda
ústa, která líbají.
Náruč, jako příliv moří
sní o nich jen potají.
Mé sny Ti však nenáleží.
Říkáš často ode mě chceš všechno nebo nic
Ptáš se lásko s prstem na rtech, co Ti můžu říct.
Dlouho právem obáváš se, že dnes uslyšíš
„Nech mě lásko, nech mě, prosím, jít“