Sedím mezi tvými známými
mluvíte španělsky, se mnou nikdo nemluví
usmívám se, dělám, že mi to nevadí.
Dokonce předstírám, že někde něco jako vidím, co mě zajímá
A přemýšlím, jestli a kdy už to skončí
jestli bychom si rozuměli, kdybych vám rozuměla.
A nechápu, nechápu, co tady dělám,
a jestli a kdy už to skončí
jak jsem se sem dostala, nechápu,
nechápu.
Dívám se do země, dívám se na tebe,
dívám se na ruce, dívám se do sebe,
divám se na pána a nechápu, co tady dělám.
Co tady dělám.
Čekám na vyšetření, plná čekárna,
vychází jedna plačící holka za druhou.
Jedna byla s maminkou,
druhá asi s manželem, třetí sama,
všechny plakaly.
Asi je to tím, kde sedíme,
co je to za čekárnu,
možná budu taky plakat,
nechám se překvapit.
A nechápu, nechápu, co tady dělám,
a jestli a kdy už to skončí
jak jsem se sem dostala, nechápu,
nechápu.
Dívám se do země, dívám se na tebe,
dívám se na ruce, dívám se do sebe,
divám se na paní a nechápu, co tady dělám.
Co tady dělám.
Vidím na Národní mraky lidí,
pospíchám, nevidí, prodírám se ke svým dveřím
vidím pána bez nohy, paní v šátku s dítětem
a pána s harmonikou, co vypadá, že opravdu nevidí.
A pak tu potkám Petera Bindera,
říkám mu, kolik věcí nechápu,
on řekne mi tu větu, tu větu,
co potom si napíšu na zeď svýho bytu.
I když to nevypadá dobře, pracuje to pro dobro.
Už trochu chápu, chápu, co tady dělám,
a neptám se, jestli to skončí
jak jsem se sem dostala, nechápu,
ale to nevadí.
Ale to nevadí,
nevadí, chápu, co tady dělám.
Ale to nevadí,
ale to nevadí,
ale to nevadí, chápu, co tady dělám.
Co tady dělám.