Na zpoceném sklu tramvaje
prstem maluju hanlivá slova.
Kolem hrají okapy.
A mokrá je, jak na záhonu tráva, hlava.
A město se náhle stalo šedé a mokré.
Jdu a neschovávám se pod kryt deštníků.
A blýskají od deště, jako zrcadla, skla.
Klidně bych šel na návštěvu do jakéhokoliv z nejbližších domů.
Moje nálada závisí
od množství vypitého vína.
Nikdo mě nepotřebuje a já nikoho nepotřebuju.
Už kape ze střech, přešel první déšť.
a na ulici je nad nulou, a jaro je tak blízko.
Všechno nebude tak špatné, když se usměješ.
A my se spolu podíváme na svět
přes sklenici suchého.
Pokolení X, pokolení Nula.
Jsme divní, nás lze poznat na první pohled.
Zapomněli jsme na bolest - nuzná chudina.
Nevím, komu z nás je tady ještě něco potřeba.