V pátek v deset, to su stresy,
srdce mám až v krku kdesi,
káva nikde, kristepane,
všecko je zavirované,
zavřené a pod rouškama,
táhne se to, pán bů' s náma!
Mně snad jebne...
Budím se se slzou v oku,
bo jsem nad šedesát roků,
ohrožený druh jak panda,
to už, děcka, není sranda,
vy si jezdíte na lyže,
já mám dechové potíže!
Mně snad jebne...
Klaus nenosí respirátor,
říká, že je terminátor,
že jeho se to netýká,
to je holt ta politika,
on je prostě jiný level,
a my dole, my jsme plevel!
Mně snad jebne...
Dáša letí na Zanzibar,
já té své kupuju Lybar,
zavřeli jí salón krásy,
tak si doma dělá vlasy,
nejtěžší je trefit barvu,
do košíku hned tři narvu!
Mně snad jebne...
Děcka doma na výuce,
počítače mají v ruce,
no a máma volá dědu,
děda řve, to nedovedu,
já si tady v klidu žiji,
odchovaný na Nokii!
Mně snad jebne...
Jak bych věděl, co má nastat,
ještě že jsem přestal chlastat,
nepokecáš, neposedíš,
doma jen na telku hledíš,
na gaučíku už máš dolík,
těžké je, být alkoholik!
Mně snad jebne...
Tož nebuďte lidi smutní,
z východu sem valí Sputnik,
z Unie Astrazeneca,
to jsem zvědav, co nás čeká,
v dubnu, maximálně v máji,
až nás všecky opíchají!
Než mně jebne!!!