Max lyrics

Dívám se na starou fotografii. Je na ní shrbený muž v listrovém kabátku. Pod bradou má motýlka a před sebou potlučený klavír. Jmenoval se Max. Říkali o něm, že to byl ten nejbáječnější klavírista ze všech, kteří sedávali ke klávesám pod stříbrnými plátny, tenkrát v těch prvních biografech, kdy film byl ještě němý.

Ze všech příběhů, k nimž hrál, míval nejraděj

příběh, který pokaždé stejný mívá děj.

Tiše hrál pod obrázky,

i když sám příběh lásky

nikdy nepoznal.

Tenkrát znovu pokaždé cítil najednou

prudkou závrať podivnou, propast bezednou.

Snad se bál, jak to skončí.

Tiše hrál, bál se oči

k plátnu pozvednout.

Pak rozsvítil se sál

a pak ta píseň zněla lidem dál,

když rozešli se zpátky k svým

drobným trápením

domů.

Znovu pokaždé cítil najednou

prudkou závrať podivnou, propast bezednou.

Snad se bál, jak to skončí.

Tiše hrál, bál se oči

k plátnu pozvednout.