Měli jsme dva hrníčky,
čtyři talíře,
vyzdobené sluníčky
přímo od malíře.
Cukru na pět hromádek,
čtyři knížky pohádek,
dva prstýnky na splátky,
prázdné přihrádky.
Maloval jsi obrázky
dlaní horkou od lásky.
Chroupali jsme oblázky
jako oplatky.
Žádné auto v garáži,
jenom pevná zem.
Stávali jsme v pasáži
frontu na podnájem.
Chodili jsme do Šárky,
kupovali polárky,
šetřili jsme na dárky
malé jako svět.
Svoji lásku na klíčky
zamkli jsme si za víčky.
Nosila jsem střevíčky
sedm krásných let.
Přešla léta talířků,
přišlo stoupání.
Bylo více halířků,
méně milování.
Učil jsi mě uhýbat,
příliš často nelíbat.
Já jsem chtěla kolíbat,
tys chtěl dobýt svět.
Maloval jsi obrázky,
krásně, ale bez lásky,
bez pláče a nadsázky,
studily jak led.
Krásné auto v garáži,
přepychový byt,
dovolené na pláži,
touha mít a dobýt,
lůžko v bílém ampíru,
všechny šaty na míru,
úspěch výšky Pamiru,
dobře jíst a pít.
V noci dlouhé čekání
na něžnost a vyznání.
Láska není k dostání,
láska musí žít.
Já vím, teď mi řekneš, že se vůbec nic nezměnilo;
že prostě přišlo to, co jsme si kdysi dávno vysnili.
Ale to ne! Tohle jsme přece nechtěli!
Vždyť my vlastně tu naši lásku
den po dni prodáváme za úspěch,
za nový koberec do předsíně,
za novou značku auta,
za… za exotické diapozitivy naší báječné dovolené…
Proč mi někdy nekoupíš třeba… polárku?
Nač je lásce velký sál,
slavné mávání,
když nám v dlaních nezůstal
klíček k milování?
Čím jsou šaty z brokátů
proti vůni akátu?
Čím jsou barvy plakátů
proti sněženkám?
Maluj zase obrázky
dlaní horkou od lásky,
ať jsou radši oblázky
z toho, co teď mám.
Ať si auto z garáží
kdo chce odnese,
ať jsme místo na pláži
v Šárce nebo v lese.
Ať mám zase hrníčky
vyzdobené sluníčky,
ať nás nesou koníčky,
kam, to dobře víš.
Ať se naše prstýnky
nepřemění v vzpomínky,
ať máš v očích plamínky,
když mě políbíš.