Mám tě rád, dílo Petrovo
miluji tvého krutého, tvaru uspořádaného
mocenský Něvy tok
jež vybrušuje břehu bok
vzor tvých hradeb železných
tvých nocí zamyšlených
jasný soumrak, bez záře luny
když jsem v mé místnosti
píšu, čtu si bez svítilny
a spící masy klidných
opuštěných ulic, i záře
Admiraltelské věže
a tak nepropouštíc temnot nočních
po nebesích zlatých
jeden červánek mění druhý
spěchá, dává noci hodinu a půli
mám rád tvé zimy surové
bezvládný vzduch i mráz
běh saní podél Něvy široké
dívce sytě zrudla tvář
i blesk i šum i hlasy bálů
ale za hodinu jsou prázdné oslavy
syčí pěnivé poháry
i punči plamen modravý
mám rád zanícenost bitvou
směšných Marsových polí
pěších vojsk i koní
krásu jednotvárnou
ve svých (vln) řad urovnanou
rozervát těch praporů vítězných
třpyt čapek těch měděných
na skrz prostřílených v boji
mám rád, bojovné město,
kouř i hřmot jsou tvou oporou
když půlnoční carevnou
je obdarováno carství synem
či vítězstvím nad nepřítelem
Rusko zase vrcholu dosahuje
nebo svůj sinalý led prolomuje
Něva ho k mořím nese
a cítí jarní dny, raduje se
Předveď se, hrade Petrove, i stůj
nehybně, jako Rusko
usmíří se s tebou přece
i přemožený živel
nepřátelství a zajetí dávné jsou
ať finské vlny zapomenou
a nebudou zlobou marnou
narušovat večný spánek Petrova!