Dávno čápi mají už hnízda
a moji blízcí stali se vzdálenými...
Na památku založené fotky, další album.
Jen chlebem syti a napojeni...
Občas bolí i zahojené rány...
A kdo má málo, jako vždy, jen sedí za stolem.
Nechte nás být takovými, jakými jsme !
Dejte nám pokoj s vašimi každodenními útoky !
Nechte nás být takovými, jakými jsme !
Tomu, kdo poslouchá, tomu je stejně dávno vše jasné...
Zbytečná slova byly vyřčeny kýmsi,
svobodné myšlenky nedopovězeny...
V prstech sevřená medaile a mikrofon mlčí...
Tajemství byly dávno prozrazeny,
z přátel, z nějakého důvodu, stali se známí...
Všichni chtějí stihnout poslední vlak.