To zelený je kout, kde potok zpívá,
na trávu věsí stříbro svojich pěn,
kde slunce horské hrdě v svět se dívá,
a údol paprsky jest naplněn.
Tam ústa dokořán, bez přilby hlavu,
šíj mezi řeřichou, mez kterou zkvětla,
spí mladý voják natažený v trávu,
v tvář bledou pláčí jemu proudy světla.
Spí. U noh kosatci je zkvetlo všecko.
Spí, usmívá se nemocné jak děcko.
Jej zahřej, přírodo, neb je mu zima!
Však vůní se mu chřípě nezachvějí.
Na ňadrech ruku maje tiše dřímá
a rudé díry dvě mu v boku zejí.