Zprudka se měsíc jednou unavil,
Abych se podíval na svět ze shora,
Zachytila vlasatici,
Zahalila si tvář,
A to do dna oblohy, když odkráčela,
A překvapila se, že bílá rozloha nebyla sněžná,
Byli prostě jen kameny a zranili její chodidla,
Potají pláč, kterému se vyhnula.
Oblékla si bosý svět, jenž nemůže být hotový.
A ze shora to zůstala pozorovat.
A překvapila se, že bílá rozloha nebyla sněžná,