Kapky rosy, kapky deště,
kapky potu, kapky krve.
To je láska.
Říkej dnes a zítra ještě,
ještě slůvko sté a prvé.
To je láska.
Slůvko někdy bezbranné a tonoucí
jak pápěříčko holubí,
co vítr svál.
A jindy slunce tekoucí,
kdy smích a pláč jsou naruby
a blázen král.
Kapky nebe, kapky Země,
kapky světla, kapky bláta.
To je láska.
Vzejde ze mě, vzejde z tebe.
Jednou zlá a jindy svatá.
To je láska.
Je jak tříska pod kůží, bez konce poušť
a spánek zmáhající stráž –
je z výšky pád.
A jindy krásně žhavá spoušť,
kdy v sobě štěstím umíráš
a toužíš dát.
Láskou se v máji svléká
něžná kůra z bříz.
Láska jak míza stéká.
Řekni, řekni, kdys,
kdys prvně pil tu révu se solí
a měl jsi strach, že láska zabolí
tě po kapkách.
Kapky blaha, kapky vůní,
kapky v troskách padlých tvrzí.
To je láska.
V blátě nahá, bosá v trní,
v očích sladkou závrať hrůzy
nosí láska.
Chodí v džínách odřených, neptá se let
a na zdech kreslí dvojí stín
a dvojí tvář.
Když přijde, skoupí celý svět
a každý velký sen a čin,
i déšť, i zář.
Láskou se slůvka letmá
básní stávají.
Láskou k nám hvězdy ve tmách
v kapkách stékají.
A jako tón chce strunou znovu znít,
tak člověk touží, jako že chce žít,
kapky lásky pít. (3×)