Infinito [Czech translation]

Ironie osudu chce to, abych byl stále tady, když na tebe pomyslím,

V mé mysli jsou časté záblesky,

Chvíle, kdy jsem žil s tebou.

Uběhlo hodně času, ale všechno je (vypadá) tak příkře,

Zřetelné a čiré, tak že se to zdá jako včera,

Včera jsem si chtěl přečíst tvé myšlenky,

Nahlédnu na jejich každou částečku a vyvaruji se tomu, být mylný,

Stanu pokaždé vzorným mužem,

Ale ten den si jednou zapamatuji,

Pravilas mi: doteď nevím, jestli tě miluji či nikoliv... zítra odejdu.

Bude slastnější zapomenout... zapomenout

A teď, co učiníš? Odpověz:

Nevím.

Potom si vysvětlím tvůj letmý pohled jako sbohem.

Bez ptaní, proč jsem od tebe odešel.

Ale přehlížel jsem to, že to přece nikdy neskončí,

Byl jsem roztrhaný na kusy, jenže ten povrchní úsměv skryl příznaky každé jizvy,

Žádná maličkost, jež by se mohla odhalit, když tě znovu uvidím,

Jak nezdárně jsem se cítil,

Čtyři roky rychle uběhly a líbíš se mi jako vždy... možná i více,

Pronesla si mi: Vím, že je to nesrovnalost, jenže láska není rozumná... to nemůžeme pochopit,

A hodiny jsme strávili rozmluvou, potom jsme se pomilovali,

A bylo to jako kdyby se umíralo... před odchodem, nikdy nebudu schopný zapomenout... zapomenout

Nekonečnost, víš, co to je?

Nedosažitelný konec nebo cíl, když usiluješ o všechnu svou životnost,

A teď, co učiníš? Teď já... nevím...

Jsme bezmezní nyní, jen vím, že nikdy nebudu schopný skončit, za žádnou cenu, kdekoliv, kde budeš, kdekoliv budu já, za žádnou cenu se nesmíme vzdát, když je tohle láska... to je nevyčíslitelná láska.