[Gabriel]
Dny přišly, zimy odešly,
a my jsme dováděli jako sourozenci v Ráji.
Byl jsem tvůj rytíř, držel jsem se tě
jako bratr, když jsem viděl tvé uplakané oči.
Uběhlo to a my jsme si museli dát sbohem.
Zírali jsme na mraky na nebi,
děti – tak malé a smutné.
Doufali jsme, že nám svatí jednoho dne pomohou
znovu se sejít.
Klíč od aleje snů držím
stále v rukou.
Čas mi říká, že se mám rozloučit,
ale bylo mi jasné, že se tomu budu hrozně bránit
a vím: že
to zkusíme někdy příště, uvidíme,
někdy příště, až se už vůbec
nebudeme muset loučit.
[Anna]
Nevlastní bratře, pověz mi, kde jsi byl,
když mě odvlekli na tohle zapadlé místo.
Křížek – mi vzali
kvůli tomu, že léčím pomocí modliteb a bylinek.
Teď čekám na ten den, kdy mě spolykají plameny.
[Gabriel]
Uvízl jsem v kleci zoufalství.
V mém srdci je stejně jako v kláštěrní cele tak pusto a prázdno.
Ale ani svěcená voda mě nepřinutí
na tebe zase zapomenout...
Čas mi říká, že se mám rozloučit,
ale bylo mi jasné, že se tomu budu hrozně bránit
a vím: že
to zkusíme někdy příště, uvidíme,
někdy příště, až se už vůbec
nebudeme muset loučit.
[Lugaid]
Žádné loučení nemůže být tím posledním,
jestliže se toužíte vidět znovu...