Stojím zase venku v zimě.
Kolem projíždí spousta taxíků, jen ten můj ne.
Jezdí rychle, jako listí, které víří kolem.
A já stojím a čekám
a přemýšlím, jestli jsem to já nebo my.
Je mi zima, zvenku i uvnitř.
Začíná pršet a vítr šeptá, je podzim.
Můj taxík je konečně tu, jedeme dolů do města.
A já si přeji, aby venku bylo světlo
a ne noc jako teď, uprostřed dne.
Zase prší, zase prší, zase prší, zase.
Kráčím středem města jako tolikrát předtím.
Jdu pomalu kupředu a slyším jen své kroky.
Jdu tak rychle, jako tlukot mého srdce.
A přála bych si vědět,
kde jsi a jak se máš.
Zase prší, zase prší, zase prší, zase.
Znám tenhle pocit příliš dobře.
Nevím, co se stalo, ani proč se všechno pokazilo.
Přestalo pršet, ale je mi pořád zima.
Stojím sama u baru
a přemýšlím, jestli jsem to já nebo my dva.
Zase prší, zase prší, zase prší, zase.
Jdu pomalu domů a zase prší.
Kolem prochází spousta lidí,
ale nikoho nepoznávám.
Tak rychle přicházejí a odcházejí z mého života.
A já bych chtěla znát odpověď,
proč jsme tu my dva zůstali sami.