Je noc a někdo buší.
Lékař se ptá: „Kdo tam?“
„Doktore. Nerad ruším.
Otevřte. Umírám.“
Lékař pacienta vítá:
„Vždycky je naděje.“
Za okny tiše svítá.
„Tak mluvte, co vám je.“
„V noci nemůžu spát,
ráno nevstávám rád,
nejím – ač umírám hlady.
Žízním u pramene.
Souhlasím – říkám „ne“.
Ke štěstí stojím vždy zády.
Co teď? Co zbývá mi už?
Jen to řešit jak muž,
kravatu na krk – ať škrtí.
Jsem špatný sebevrah.
Mám ze života strach,
bojím se však i té smrti.“
Doktor vyšetří tělo.
Pacient má normální tep.
Běžně studené čelo.
Reflexy na poklep.
„Pane, já jednoduše
musím říct – vaše tělo je fit.“
„Doktore, bolí mě duše.
Bojím se umřít a žít.“
„Jen klid,“ doktor se lek',
„na to já nemám lék –
nenechám vás ale ve psí.
Já vím, kam musíte jít,
abyste dostal chuť žít,
vím, kde se zbavíte skepsí.
V divadle Funambules,
tam vám dodají sil.
Jděte tam – vyjdete zdravý.
Rozveselí vás hrou
Jean Gaspard Deburau –
ten mim je váš lékař pravý.
Tak dejte si říct, pane.“
Lékař mu pokyne.
Náhle pacient vstane,
smutně řekne: „Ach, ne.
Nerozptýlí mě hrou
Jean Gaspard Deburau.
Sbohem“, zašeptá tiše.
„Já jsem ten Deburau.“