Teď na milost se vzdávám.
Pojď a vem si mé stuhy
i ty zlaté klíče
z vyvrácených tajných bran.
A já čekám jen, až sem vstoupíš.
Já vím, že máš teď právo žádat, k právům vítězovím patří právo brát.
Tak na tvé přání odložím svá marná slova, jako odkládám svůj šat,
můj těžký šat
a stříbro šperků s ním.
Je ztracený
jak kameny,
jež kloužou k úbočím.
Tak zvolna spad'.
Budeš si přát,
ať z něj teď vystoupím.
Už odevzdávám svoje pentle, ty své vlajky, které nemají kde vlát,
a rozpouštím své vlasy jako zlatou armádu, co nechce hájit hrad.
Jak úplný je ten můj náhlý pád.
Jak tichý sten,
když říkám jen:
„Staň se, co má se stát.“
Buď vůle tvá,
jsem připravena klesnout víc než do kolen.
Buď vůle tvá,
své krajiny ti bez podmínek dávám v plén.
Buď vůle tvá.
Když cítím explodovat hvězdy,
zašeptám:
„Buď vůle tvá,
vůle tvá.“
A diktatura cválající jízdy, rázný rytmus podmaňování
mě nese dál až na kraj výhně, v níž sto zvonů stále hlasitěji zní,
až ohluší mě třeskem bronzovým
a oslepí
a utopí
můj výkřik, chci se vzdát.
Buď vůle tvá,
chci propadat se v záři ohňů do mračen.
Buď vůle tvá,
své krajiny ti bez podmínek dávám v plén.
Buď vůle tvá.
Když cítím explodovat hvězdy,
zašeptám:
„Buď vůle tvá,
hořká a sladká
vůle tvá.“
Kéž dál mi vládne
vůle tvá.