Uchovávala jsem tajemství
ve stříbrné krabičce
můj malý svět
hvězdy, oceán
trochu věčnosti, Panova flétna
ale nemám od tebe nic
chybíš mi
moc...
jsem tam, kde jsi mě zanechal
na cestě nicoty
zde měsíc nikdy nesvítí
zežloutne postupem času
a z mraku k mraku
na křídlech bílého ptáka
jsem se nechala vzít jako rukojmí
protože bez tebe
nic víc se nerýmuje
nic víc se nerýmuje
a propadám se,
a propadám se,
šla jsem až na konec světa
žádala jsem o odpuštění
jsem tu a čekám na tebe
pod hvězdami Orionu
bylo to jako zvuk
ztracený ve vesmíru
byl by jsi to ty?
o, jak já doufám
jsem tam, kde jsi mě zanechal
na cestě nicoty
zde měsíc nikdy nesvítí
zežloutne postupem času
a z mraku k mraku
na křídlech bílého ptáka
jsem se nechala vzít jako rukojmí
protože bez tebe
nic víc se nerýmuje
nic víc se nerýmuje
a propadám se,
a propadám se,
dělám jako že na mě čekáš
ale čas se zdá, že utíká pomalu
a já nemohu si nemohu zabránit
myslet jako dítě
co chceš abych udělala?
nic není víc opojné
než se k tobě nalepit
a pokaždé tomu věřit
jsem tam, kde jsi mě zanechal
na cestě, na lavičce
zde měsíc nikdy nesvítí
zežloutne postupem času
a z mraku k mraku
na křídlech bílého ptáka
jsem se nechala vzít jako rukojmí
protože bez tebe
nic víc se nerýmuje
nic víc se nerýmuje
a propadám se,
a propadám se,