Osmého listopadu šestnáctset dvacet
U letohrádku Hvězda na Bílé Hoře zůstal
Z vojsk Království českého poslední
praporec - moravský praporec Šlikův.
U zdi letohrádku padl do posledního muže.
Píseň nazvaná Poslední Moravan.
Pod bílou zdí má bláto barvu perleťovou
A zvony odletěly za větrem do Říma,
Obzor se rdí, můj táto,
Hanbou šarlatovou
Už jsme tu osaměli, z kříže se nesnímá.
Prapory mdlé už pálí ruce vlajkonošů,
jen oči pod přilbicí snad ještě doufají,
a mlhy zlé se valí do děr od hrabošů
i do ran na orlici, kterou už poutají.
Ref:
Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
Hřeben větru rozčesává pera plamenná,
Věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
Zlatá doba nenastává, bude kamenná.
Je prý to ctí až na dno, zůstat pod prapory,
Mít duši nestydatou a mozek bez ceny,
Být králem lstí a snadno vzít si bez pokory
Na svatbu se Zubatou železné prsteny.
Není to med, zas píti číši vrchovatou
A věřit na proroky v chorálu polnice,
Sto černých let nám svítí hvězdou jedovatou
Na erbu pro otroky - pro naše dědice.
Ref:
Rudý kohout na obzoru roztahuje spáry,
Hřeben větru rozčesává pera plamenná,
Věřili jsme na pokoru u popravčí káry,
Zlatá doba nenastává, bude kamenná,
Bude kamenná, bude kamenná.