Ani řetězem se nedá pes k boudě navždy přikovat,
ani bičem nezkrotí se kůň, když stát se mu nechce,
ani z nejdražší vlny neupleteš síť snů,
ani z kvartýru zlatou klec nesvedeš,
když chlap doma nechce být,
když lístek už má
na cestu kdoví kam.
Jestli se nevrátí anebo vrátí,
trhej si z kopretin odpustky mládí
a našich vin,
co se jako plyn
bytem rozběhly
a těžko už je vyvětráš.
Tak už nech těch scén,
tak už nech těch scén,
moc mi to nejde lhát,
hlavní role hrát.
Já prostě nejsem formát,
co má s tebou denník psát.
Když se k ránu nakláněla noc jménem poprvé,
když si krajina svlékla košili šitou z šedých stínů,
když i červánky rozběhly se pást na nás dvou,
když jsme před léty přešli práh dospělých
až po uši v rozpacích,
kdo věděl, co bude dál,
kdo znal nit příběhů,
co jsme si žačli už tenkrát už dávno,
a co se říkat má,
když motýl lásky
přistává
letem klouzavým?
I teď už málo vím,
i teď, vážně po létech.
Už ne pod nebem,
už ve čtyrech zdech
s dechem, s úženým
čekám po špičkách,
čekám na správný čas,
kdy mám zůstat
a kdy odejít.