Dvě vločky sněhu
se na rezavém parapetu
zastavily v běhu
a vykroužily piruetu.
Na věžních hodinách
loňský čas zapraštěl,
anděl z mostu křídly mách,
nikdo ho neviděl.
Pak našel někde nad ránem
v automatu telefonním
na zdi klíčem vyškrábané
moje číslo – už to zvoní.
A prázdným bytem,
z nějž nábytek sis dávno vzal,
zní: „Haló, Hano, spíte?
Řekla jste, abych zavolal…“
Haló, haló, haló,
do tiché noci se ozývá,
skleničku malou, malou, malou
snad po sté vínem dolívám.
Slyším jen haló, haló, haló,
ozvi se, jestli jsi to ty.
Co se stalo, stalo, stalo,
kde konec je tvé jistoty.
Stojí tam jak divnej patron
s omrzlými křídly.
Sedmé nebe, páté patro,
prsty bílé jako křídy.
Aspoň klíče z okna mu hoď
nebo promluv do sluchátka,
tahle noc je jako život
stejně trpká, stejně krátká.
Haló, haló, haló,
do tiché noci se ozývá,
skleničku malou, malou, malou
snad po sté vínem dolívám.
Slyším jen haló, haló, haló,
ozvi se, jestli jsi to ty.
Co se stalo, stalo, stalo,
kde konec je tvé jistoty.
Kdo ví, zda mám odpovědět,
když nebe mám na lince,
mám jít hledat na internet
a nebo do kuchařky po mamince.
Kde mám najít recepturu
na to, jak vrátit čas,
tak za oknem volám: „Jsem ještě vzhůru!
Pojď ke mně zítra zas!“
Haló, haló, haló,
do tiché noci se ozývá,
skleničku malou, malou, malou
snad po sté vínem dolívám.
Slyším jen haló, haló, haló,
ozvi se, jestli jsi to ty.
Co se stalo, stalo, stalo,
kde konec je tvé jistoty.