A nyní, konec se blíží
a tak čelím závěrečné oponě.
Příteli můj, řeknu to jasně,
uvedu svůj případ, kterým jsem si jist:
Žil jsem život plnohodnotný,
procestoval každičkou hlavní cestu,
a co víc, mnohem víc než jen to,
udělal jsem to po svém.
Lítostí, měl jsem jich po páru,
ale zase tak pomálu, že nestojí za řeč.
Udělal jsem, co jsem musel
a vše bez výjimky dokončil.
Plánoval jsem každou zmapovanou cestu,
vážil každý krok po vedlejších,
a co víc, mnohem víc než jen to,
udělal jsem to po svém.
Ano, byly chvíle, o kterých jistě víte,
kdy jsem ukousl více, než jsem mohl polknout.
Ale přes to všechno, když byla pochybnost,
požvýkal jsem ji a vyplivl.
Čelil jsem tomu všemu a zachoval se důstojně.
A udělal jsem to po svém.
Miloval jsem, smál se a plakal;
Měl jsem dost svého podílu na prohrách.
A nyní, když slzy ustávají,
přijde mi to všechno tak k smíchu.
Zamyšlení, že jsem to vše udělal a mohu říct,
nijak ostýchavě.
"Ale ne, ne, já ne,"
udělal jsem to po svém.
K čemu je člověk, co vlastně má?
Nemá-li sám sebe, pak nic nemá.
Aby říkal věci, které opravdu cítí,
a ne slova někoho na kolenou.
Zápis dokazuje, že jsem schytal rány
a udělal jsem to po svém.
Ano, to byla má cesta, po svém.