Petra:
Nemluv o něm s rozvahou tak přízemní.
On je pro mně z velkých největší.
I týdny deštivé mi zpříjemní
slůvkem, které řek' i bez řečí.
Bezbranná jak loutka v síti houpací,
ztrácím pevnou půdu v chvíli té,
když lásku vyznává mi v náznacích.
Znáš ho líp, však já vím stejně své.
Hana: Řekl mi sám.
Petra: Řek' to sám.
Hana: Jsem, jaký jsem.
Petra: Jsem, co jsem.
Hana: Proč na něj sázet…
Obě: Mýlíš se v něm.
Hana: On jedním dechem říci dovede,
ty jsi můj ráj i adié.
Petra: On má i chůzi krásně línou.
Hana: Já o něm vím své.
Hana:
Není zrovna hloupý a ani nejchudší.
Má vše, co se žádá po mužích.
Sám sebe snad by hýčkal v náručí,
kdyby neměl ruce plné mých.
Hana: Do zrcadel usmívá se koutky úst.
Petra: Ptá se, ptá se mě s úsměvem, co o něm vím.
Hana: Všem se touží líbit, což je zlé.
Petra: Jak se krásně na mě dívá…
Hana: Chce vavřín, nevidí však trávu růst.
Petra: Možná už nevidí trávu růst.
Hana: Nevnímá…
Obě: …že já, i já vím své.
Hana: Řekl mi sám.
Petra: Řek' to sám.
Hana: Jsem, jaký jsem.
Petra: Jsem, co jsem.
Hana: Proč na něj sázet…
Obě: Mýlím se v něm.
Obě:
Jedno však vím,
že je mi vším,
že je můj ideál,
ráda ho mít budu dál.
Hana: Jako on já
jsem, jaká jsem.
Petra: Jako ty já dnes…
Obě: …vzhlížím se v něm.
Petra: Proč jedním dechem říci dovede,
ty jsi můj ráj…
Hana: I ádié…
Petra: A má zas chůzi krásně línou.
Hana: Já o něm vím své.
Petra: Co když nás teď klame s jinou?
Obě:
Já o něm vím své.